Internát a nový způsob života

V tomhle článku bych se zase chtěla trochu rozkecat o nějakých novinkách z mého života a hlavně spousta nových zkušeností, kterých přibylo až moc.

Hádky mezi matkou a dospívající dcerou nejsou nijak neobvyklé, vyskytují se skoro v každé rodině a to v různých mírách. Většinou se to vždy vyřeší, padnou si do náruče a vše je zase na nějakou dobu ok. Ale když vám to trochu přeroste přes hlavu a hrozí jakási ponorková nemoc či alergie jedné na druhou, už je to docela špatně.

Nicméně, musím říct že tohle rozhodně není jediný důvod k tomu, co jsem se rozhodla učinit, dalo by se říci že to byla taková poslední kapka, než přetekl pohár.

Po roce neustálého nervování, jsem se cítila hrozně psychicky vyčerpaná. Mohla jsem spát, mohla jsem se bavit, ale stále jsem se cítila neskutečně vyšťavená a ani sport mi nepomáhal. Připadala jsem si v mém pokoji jako v kleci, měla jsem noční můry, připadalo mi že nikam nepatřím, že nemám žádné vlastní útočiště. Neměla jsem čas na odpočinek, na přemýšlení, čas sama na sebe a pořád byla uvnitř mě jistá jizva, která se stále hojila a všechno tohle tomu moc neprospívalo.

Pak přišel jeden večer, kdy jsem se v neskutečně napjaté "rodinné" atmosféře rozhodla. Spíš jsem si něco uvědomila a to, že prostě musím pryč.

Když chce člověk začít jinak, poučit se z nějakých chyb, musí začít přemýšlet jinak a nově a to se mu povede pouze ve chvíli, kdy přestane vzpomínat na věci, co se staly a co v něm nějakým způsobem zůstaly.

O dva týdny později jsem již seděla v kanceláři svého nového domova, jistého internátu v Praze. A teprve po odchodu jsem doopravdy cítila, že jsem se opět posunula ve svém životě o něco dopředu.

Jednolůžák, vlastní koupelna a hlavně naprostá samota a žádná nutnost s nikým komunikovat. Tohleto všechno je v poslední době zdrojem jakési mé vnitřní obnovy, protože jsem si uvědomila že já nic víc ke štěstí nepotřebuju.

Přijdu ze školy, zavřu za sebou dveře a zaposlouchávám se do ticha, které mě obklopuje, včetně nového prostředí. Zabydlela jsem se celkem rychle a již po prvním týdnu na intru se dostavily i mé první studijní úspěchy. Co se týče vztahu s rodiči, zjistila jsem že teď se na ně i na můj pokoj o víkendech těším mnohem více, než když jsem se normálně vracela domů, což většinou bylo s velikánskou nechutí.

Minulosti, na kterou mě vzpomínky moc bolely a nemohla jsem se jich zbavit, se teď akorát směju, směju se svému minulému já, které jsem nechala utopené kdesi v depresích zazděné do stěn mého pokoje, kde si jich už ani nevšímám. Občas slyším, jak volají a tlačí se ven, ale stačí myšlenka na jisté osoby, které mě poslední dobou obklopují a vím, že nějaké depky u mě nemají šanci.

Usměj se, vzpomeň si na ty kteří tě mají rádi, zasměj se těm kteří se ti snaží ubližit a vykroč dál!:)