Když se daří tak se daří 

Válí se jemně, sametově na mých rukách. A já se ho stydím hladit a nemyslím si, že mi to přísluší. Nejraději bych jej položila na podlahu, aby nebyl tolik na očích. Ani na těch mých. Vím, jak reagovat na neúspěch a vím, kde všude můžu svoje selhávání vidět. A vím to tak moc a tak hluboko, že jsem téměř neschopná uznat fakt, že bych se mohla ocitnout i na druhém konci. Na tom lepším, šťavnatějším, čerstvějším, na tom, který všichni prahneme dosáhnout.

Aniž bych kvůli tomu musela umřít nebo aspoň upsat duši, spadne mi do klína. A já se snad zato cítím vina. Nepříslušna určitě. Neschopna dekódovat, zda kvůli pocitu, že jsem všechny ostatní svým výkonem odvrhla do stínů, zda kvůli mně nepříjemnému odhalení, že jsem asi silnější, chytřejší a lepší, než jsem si myslela.

Což není složité, když se člověk cení tak nízko, jak jen to lze.

I psát o tom mi činí problém. Chci mít radost ze svých úspěchů. A to mám. Jenže někdy jsou ty ostatní, ty dokonce bezejmenné pocity silnější. Věřím, že kdybych kolem nich natáhla pásku jako ve filmech policisté kolem místa činu, zapomněla bych a přebila časem zvyk. Jenže já nevím, čím ho nahradit.

Hladím úspěch ve svých rukách. Hřeje a nutí se vnitřně smát. Povznáší, dává křídla. Odlít tu chvíli do jantaru, vytesat do kamenných destiček nebo aspoň jako had spolknout, aby přes kůži byla aspoň pár dnů vidět. Být s tím pocitem sám a nemuset ho vyjadřovat.

A ukazovat tím, jak jste z něho nesví.

Užívám si jeho preciznost a brilantnost. Momentálně i přes tu chuť zahodit ho do rohu a omluvně zamlčet, vlastně poplivat... Protože vím, že tak rychle, jak mi ho čas přinesl, mi ho taky vezme.