Šílený nápad!

Možná, že umřu na rakovinu. Nebo možná na selhání krevního oběhu. Na prasknutou žilku v mozku. Na prasknutý žaludeční vřed. Možná doma, možná v nemocnici. Možná mi bude sedmdesát, možná osmdesát nebo možná mnohem míň. To, co vím jistě, že umřu.

Mrzí mi to. A příčí se mi o tom přemýšlet. Minulý odstavec bolel a vymyslet ho trvalo déle, než bych si myslela. Když ona hmota... je tak úžasná. Každé ráno ji po probuzení shledávám stejně krásnou, neopakovatelnou a fascinující. Nechci se dostat k poslední tečce, ale neoddálím ji, když budu číst pomaleji. A nepřiblížím, když budu hltat řádky ve spěchu.

Bez výmluv, bez zkratek a bez oklik. Je tu prostě jen jedna čára, na ní dva body a mezi nimi já.

Jenom pár dnů a budu od toho prvního zase o rok dál.

Šestnáct. Číslo, které volá po mnohém. A já, ač stále zoufale nechci, poslouchám. Ba co víc, odpovídám. A můj hlas se line pryč a pak ozvěnou zpátky. Abych si uvědomila, že dospívám. Sbohem malé holčičce. Sbohem rodičům, kteří ji drží za ruce a ukazují jí svět. Teď je tu s ním sama. Ona a svět. S párem jejích let a s miliardami jeho.

Rodí se tu - ne před mýma očima, ale uprostřed mě - dospělost. Straší mi za dveřmi, klepajíc na ně. Špehuje mě střešními okny mého pokoje a dívá se mi přes rameno, aby zkontrolovala zápisky, které si dělám ve školních hodinách. A o kterých přemýšlím, k čemu mi budou. Zabírá mi místo v peněžence, majíc na sobě ještě drze mojí fotku. Vyhazuje mi ze skříně dětské oblečení. A na dopsaný deník ze sedmé třídy se dívá každý den s větším odstupem.

Co bylo, bylo.
A co bude, bude. A to v rychlém sledu, ze kterého se točí hlava a vzpomínky neutvářejí dostatečně silné, aby ulpěly.

Jen to slunce mě bude vítat každé ráno stejně. A každou zimu mi budou mrazem ztrácet ruce barvu a prsty na nohou cit. Každé jaro budou rozkvétat stromy. Každé léto se budu pařit ve třicítkách a stěžovat si na to, zlepší se mi lupenka, aby se mi v zimě mohla zase zhoršit. A tak znova a znova.

Nedřív vyměním tu dospělost ve svojí peněžence. Jednou, dvakrát. Poté mi vyraší vrásky pod očima. Zpomalí se myšlení, klesne pozornost. Otupí zrak. A bude mi padesát. A bude mi sedmdesát...

A pak se jednou všechno zastaví. Přijde skupina pochroumaných buněk a zničí mě. Selže krevní oběh. Praskne žilka. A já budu doma nebo v nemocnici...

...a pak nebudu. Prostě nebudu.

Nikdy. Ani až bude svět zas o pár miliard let dál. Lehkost a tak pomíjivá zodpovědnost se utkává se strachem z toho zániku a snaží se ho převýšit.
A já si tu mezitím v klidu dospívám.