Otazník

proč děláme věci kterých následně litujeme ?

Zase jsme se viděli, tentokrát na hokeji. Neskutečně vím, že ho přitahuju. A jak on se to snaží zakrýt je to roztomilé. A potom co zkončil zápas, ano prohráli jsme, ale tak 2. místo je občas lepší než první (hah nikdy není) a všěch mých 30 známých s kterýma jsem tam byla se záhadně vytratilo.

A já zustala s ním a další tak pětinou ožralých brňáků pořvávajích 'kometa brno' a pak se rozdalo 1000 piv zdarma jen pro náctileté, což nechápu když tam celej den nalívaj 14letejm frackům. Mezitím letmý dotyky a kurvení rozhovorů s jinýma přesně vystihovali náplň jeho dne. Všichni zmizeli a my se vydali sami dom, noční Brno není ani tak děsivý, už podle chůze jsem věděla, že to potřebuje. Jo a mám podle něj nádor v prsu, to bude ještě sranda.Tak dlouho jsem jeho rty nelíbala, až mi to připadlo cizí. Není romantičtější věci než když jste natolik nadržení, že vybíháte kopec jen aby jste mohli být spolu. Mám pocit, že ten cit mezi námi není láska. MIluju, že si můžeme říct co se nám líbí co ne, objektivně si promluvit občas, že se nebojíme, že jeden druhýmu ublížíme, protože se milujeme. Tohle je jiný a lepší. Tak proč mám ten provinilej pocit, že zase dělám něco špatně?

Věřím na karmu. Věřím, že všechno špatný se nám vrátí. Což je v mém případě docela smutný, protože tolik zlejch věci co dělám já, dělá málokdo. Nejsem nijak obhleduplná k citům druhým. Jsem strašně sobecká. A ztratila jsem další z prstýnků, jak ironické, že vždy v jeho přítomnosti.