čtvrtek 8. května 2014

SOUTĚŽ!


INFORMACE:
Tak jo dám vám sem obrázek šatů který bude po číslovaný a vaším úkolem bude psát do komentů čísla nejhezčích :) šatů :) pak se to všechno ohodnotí a šaty které budou mít nejvíce lajků a co nejvíce počtů hodnocení dostanu nějakou cenu :) POZOR! soutěž trvá od 8.5.2014 do 24.5.2014!!

Šílený nápad!


Možná, že umřu na rakovinu. Nebo možná na selhání krevního oběhu. Na prasknutou žilku v mozku. Na prasknutý žaludeční vřed. Možná doma, možná v nemocnici. Možná mi bude sedmdesát, možná osmdesát nebo možná mnohem míň. To, co vím jistě, že umřu.

Mrzí mi to. A příčí se mi o tom přemýšlet. Minulý odstavec bolel a vymyslet ho trvalo déle, než bych si myslela. Když ona hmota... je tak úžasná. Každé ráno ji po probuzení shledávám stejně krásnou, neopakovatelnou a fascinující. Nechci se dostat k poslední tečce, ale neoddálím ji, když budu číst pomaleji. A nepřiblížím, když budu hltat řádky ve spěchu.

Bez výmluv, bez zkratek a bez oklik. Je tu prostě jen jedna čára, na ní dva body a mezi nimi já.

Jenom pár dnů a budu od toho prvního zase o rok dál.

Šestnáct. Číslo, které volá po mnohém. A já, ač stále zoufale nechci, poslouchám. Ba co víc, odpovídám. A můj hlas se line pryč a pak ozvěnou zpátky. Abych si uvědomila, že dospívám. Sbohem malé holčičce. Sbohem rodičům, kteří ji drží za ruce a ukazují jí svět. Teď je tu s ním sama. Ona a svět. S párem jejích let a s miliardami jeho.

Rodí se tu - ne před mýma očima, ale uprostřed mě - dospělost. Straší mi za dveřmi, klepajíc na ně. Špehuje mě střešními okny mého pokoje a dívá se mi přes rameno, aby zkontrolovala zápisky, které si dělám ve školních hodinách. A o kterých přemýšlím, k čemu mi budou. Zabírá mi místo v peněžence, majíc na sobě ještě drze mojí fotku. Vyhazuje mi ze skříně dětské oblečení. A na dopsaný deník ze sedmé třídy se dívá každý den s větším odstupem.

Co bylo, bylo.
A co bude, bude. A to v rychlém sledu, ze kterého se točí hlava a vzpomínky neutvářejí dostatečně silné, aby ulpěly.

Jen to slunce mě bude vítat každé ráno stejně. A každou zimu mi budou mrazem ztrácet ruce barvu a prsty na nohou cit. Každé jaro budou rozkvétat stromy. Každé léto se budu pařit ve třicítkách a stěžovat si na to, zlepší se mi lupenka, aby se mi v zimě mohla zase zhoršit. A tak znova a znova.

Nedřív vyměním tu dospělost ve svojí peněžence. Jednou, dvakrát. Poté mi vyraší vrásky pod očima. Zpomalí se myšlení, klesne pozornost. Otupí zrak. A bude mi padesát. A bude mi sedmdesát...

A pak se jednou všechno zastaví. Přijde skupina pochroumaných buněk a zničí mě. Selže krevní oběh. Praskne žilka. A já budu doma nebo v nemocnici...

...a pak nebudu. Prostě nebudu.

Nikdy. Ani až bude svět zas o pár miliard let dál. Lehkost a tak pomíjivá zodpovědnost se utkává se strachem z toho zániku a snaží se ho převýšit.
A já si tu mezitím v klidu dospívám.

Když se daří tak se daří 

Válí se jemně, sametově na mých rukách. A já se ho stydím hladit a nemyslím si, že mi to přísluší. Nejraději bych jej položila na podlahu, aby nebyl tolik na očích. Ani na těch mých. Vím, jak reagovat na neúspěch a vím, kde všude můžu svoje selhávání vidět. A vím to tak moc a tak hluboko, že jsem téměř neschopná uznat fakt, že bych se mohla ocitnout i na druhém konci. Na tom lepším, šťavnatějším, čerstvějším, na tom, který všichni prahneme dosáhnout.

Aniž bych kvůli tomu musela umřít nebo aspoň upsat duši, spadne mi do klína. A já se snad zato cítím vina. Nepříslušna určitě. Neschopna dekódovat, zda kvůli pocitu, že jsem všechny ostatní svým výkonem odvrhla do stínů, zda kvůli mně nepříjemnému odhalení, že jsem asi silnější, chytřejší a lepší, než jsem si myslela.

Což není složité, když se člověk cení tak nízko, jak jen to lze.

I psát o tom mi činí problém. Chci mít radost ze svých úspěchů. A to mám. Jenže někdy jsou ty ostatní, ty dokonce bezejmenné pocity silnější. Věřím, že kdybych kolem nich natáhla pásku jako ve filmech policisté kolem místa činu, zapomněla bych a přebila časem zvyk. Jenže já nevím, čím ho nahradit.

Hladím úspěch ve svých rukách. Hřeje a nutí se vnitřně smát. Povznáší, dává křídla. Odlít tu chvíli do jantaru, vytesat do kamenných destiček nebo aspoň jako had spolknout, aby přes kůži byla aspoň pár dnů vidět. Být s tím pocitem sám a nemuset ho vyjadřovat.

A ukazovat tím, jak jste z něho nesví.

Užívám si jeho preciznost a brilantnost. Momentálně i přes tu chuť zahodit ho do rohu a omluvně zamlčet, vlastně poplivat... Protože vím, že tak rychle, jak mi ho čas přinesl, mi ho taky vezme.

Světu vládne chaos

Tak jo :) včera jsem byla venku s jedním hrozně fajn človíčkem ale nedopadlo to jak by mělo :( super jsme si povídali bylo to fajn ale pak se to nějak pokazilo ... asi tím že se chovám jinak nebo nevím ... každopádně byl nářez den!! bavili jsme se jak to jen šlo !! a to že to nevyšlo podle našich představ !! to se neřeší !! No abych se vrátila k tomu že jsem nebyla dlouho aktivní ...díky tomu že jsem neměla vůbec nápady na to abych něco psala :( no tak jsem se rozhodla udělat takové to nazvané KOMBO ČLÁNEK s tím že bude poměrně dost dlouhý bez fotek :( neměla jsem čas ani náladu fotit ... No tak asi bych začala článkem 6.PATRO


6.PATRO

Stál tam v prázdné místnosti ,a jen naříkal ať mu dám šanci... :) já tam taky stála a jen se na něj koukala říkala jsem mu ''Že už nechci po 2 naletět '' a on jen ''HM... '' Bylo mi jasné že to nikdy nebude jako dřív věděla jsem že to bude ztracené ... že mě jen využije takže jsem řekla velmi důrazně ''NE!!!''
On se smutně otočila  řekl ''tak zase nic '' a já jen ''hm.. asi jo '', měl pravdu že to nepůjde :) a já byla o to víc v pohodě když jsem věděla že to tak bude lepší :) měla jsem chuť mu dát pěstí :/ ale věděla jsem že by mě to bolelo ještě víc kdy bych mu ublížila :(  byla jsem tak zoufalááá :( a .... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ !

Miluj mě !

Uzel je zavázaný složitě, rozplést ho je nad mé síly. Tou svojí neustálou stoustředěností všechno ještě zhoršuji, jsem detailistka, co zapomněla na hlavní předmět, ta, co už chronicky vidí jen střípky a nikoli celistvost.

Přímka, jen pár bodů v mých očích.
Kniha, stoh znásilněných stránek.
Svět, shluk jader a jejich obalů.
A já, stejně tak roztříštěná.

Nemám se ráda. Rozumíte? Nemám se ráda. Nevážím si sebe, své kůže, hlasu, myšlenek. A i když to nevede přímo k sebepoškozování, zraňuje mě to a omezuje. Podkopávám si nohy už sama, protože stejně vím, že padnu, že padat mám.

Přitom bych snad mohla, třeba jen skoro jako mimochodem a vlastně omylem, zmínit, že možná, někdy a někde, za určitých podmínek nejsem tak ztracená bytost. Racionálně: mé ruce mnohé dovedou a můžou pomoct, můžou okopávat silnice, rovnat jogurty do regálů, svírat se kolem hadru a mopu.... Dokáží mnohem víc, ano, ale i kdyby dokázaly "jen" toto, stejně bych je měla mít ráda, milovat je a ctít, ne?

Co teprve mozek. Jako bezedná studna, v které zůstane, co do ní naháží, jako houba, která nasákne okolí, jako nahrávací páska. Můžu snad být nepoužitelná při tom objemu dat, které s sebou všude tahám? Ta kvantová čísla, kvadratické rovnice, data historických bitev, cizojazyčné pojmy...., nepovyšuje mě to na jedince, který "má smysl"?

Jenže mě to nespasí. Žádné pojmy, žádná gutace, hydatody, reminiscence, Vietovy vzorce nebo zákony pana Newtona, výpravy Peršanů proti Řekům, Koroibos z Elidy ani sonety mistra Shakespeara. Nic.

Bez ohledu na to, jak dobrá budu dcera, kamarádka, studentka, sestra, kolemjdoucí, dobrovolnice, holka, spolužačka, bez ohledu na to se neuznám.

Lpěla jsem na plnění těch rolí tak, tak moc. A uniklo mi, že jejich plněním se sama k sobě nepřiblížím ani o centimetry, že zůstanu naopak míle vzdálená.

Čas na sebe. (Na tom teď pracuji.)
Asi si budu muset dávat soukromé terapie. Intenzivní. Nebudu si lhát.

Ve světle toho, co už bylo napsáno, je zřejmé, že nadpis nebyl míněný jako povzbuzení neexistujícího tajného ctitele či nekonkrétní prosící žádost směrem ven.
Že je to můj výkřik patřící mně samotné.

Nebojte, při dnešním sezení téma výkřiku otevřu a obsah, motivy i jeho formu podrobíme s klientkou důkladnému rozkladu.


DX - Šachmat - Recenze

(Je to moje první recenze a ke vší smůle to odnesli slečny z DX :D/


Šach mat
Maxi-singl nese název podle téhle písničky.
Píseň je podle mě v skutku dobře udělaná.Záčátek je takový "typický" pro česko-slovenskou tvorbu.Avšak refrén je úplně něco jiného!Aya má hlas opravdu hezký a když se k tomu spojil hlas screamera Mura ,měla husí kůži po celém těle.Uprostřed písničky můžete zachlechnout i rozhovor po telefonu. "Miloval si ma?" , "A na to si kde prišla?" ...= neskutečný odjeb :DDDD Text má svou hloubku a kdo ho nepochopí ,je vážně zabedněnec (:

Forgive me
Nejlepší píseň z celého singlu!DX by /dle mého názoru/ skládat texty po anglicky více.Píseň je hezky rytmická,screamy jsou dobré ,ale Muro by mohel více potáhnout.Na to ,že screamuje i Aya jsem přišla až na druhý poslech.Úpřimně řečeno, Kaishi si udělala fakt skvělí rytmus na bicích a holky mají k tomu riffové kytary /jsou to riffy ,že?/
Myslím ,že tahle písnička je opravdu promakná.Bohužel já nejsem nějaký extra mistr na angličtinu a z poslechu nedokážu rouzlouštit slova na překlad ,takže vůbec nevím o čem je (-; Okey , rozlouštila jsem jenom moji nejoblíbenjší část když Aya tahá "Never forget"

Veď ty vieš
Tohle je naopak nejkrásnější písnička v celém singlu.Je o lásce a měla jsem co dělat abych udržela slzy T_T Žádná divočárna.Hezká ,pomalá píseň.Myslím ,že tuhle tvorbu by jim mohla leckterá kapel závidět.Text má hlavu i patu ,intro je vymakané a je slyšet ,že holky do toho dali duši i srdce.

Poslední výstřel
Nejznámější písnička od DX.V podání Ayi zní...jinak.Prostě je okořeněná efektami a na to ,že je Aya slovenka ,má češtinu fantastickou.Opravdu.Někde jsem četla,že si na tuhle verzi nemůžou zviknout.Omyl!Až moc rychle si zvyknete.Já jsem si jí zamilovala.Plus je tam dotatek jedné anglické věty takže srdcovka na první poslech (-;



Můj názor zní velice jednoduše.O DX neslišíte naposled a těhle 5 holek to dotáhne jěště hodně daleko.
Kdo neslyšel : šup,šup na bandzone.cz/dx ,sjedete kurzorem na přehrát a už si užíváte na vlnách skvělé hudby :) 


čtvrtek 1. května 2014

Znáš ten pocit

Znáš ten pocit, když najdeš co tě baví,
víš kdo jsi, zažíváš příjemné stavy.
Víš jaké to je, když ti to co miluješ
dává sílu, víru, touhu žít v míru.

A pak přijdou rány, říkaj tomu život,
říkaj tomu systém, říkaj, že to tak prostě je.
Samé musíš tohle, musíš tamto, cesta je 
předurčená, padej do boje.

Zní to tvrdě, ale jsou to rodiče a učitelé,
televize - ti hlavní ničitelé dětských snů,
originality, dětských ideálů. Samé dělej
tohle, delej tamto, vrať se do reálu.

Tento song je pro tebe. Ty jehož cesta se 
ubírá směrem, který nechceš a to tě užírá
a ty víš, že jestli něco nevymyslíš,
tak tě to utýrá.


Žít (si žít), život svůj, chci dýchat (nech mě dýchat), volně dýchat (je to můj život). Mít (je to moje cesta) život svůj ve svých dlaních (a já se jí nevzdám) a svou cestou jít.

Flákač


just give me a reason

Nedokážeme se bavit delší dobu aniž bychom se hádali jak malý děcka. Vyčítáme si chyby, za které můžeme sami a nedokážeme si přiznat vlastní chybu. Já chybuji pořád. Občas až nekontrolovaně moc. Ideální jsou dny se sklem v jedné ruce a částí jeho v druhé. Nevím co budu příští rok dělat, nevím co budu dělat zítra. Vytáčí mě jak všichní ví nejlíp, co a jak bude pro mě ideál. Jak je štve, že já se prakticky nenervuju.

Miluju cesty vlakem . Dokázala bych nasednout do soupravy z Brna do Prahy a v okamžik, kdy bych hlavní město navštívila se zase vracet domů. Vlakem. Mezi tím bych ho náhodně potkala a kupé by bylo jenom naše. Takže když mi bude chtít dát dárek za nic, kupte mi jízdenku na vlak.

Počasí venku je uchvatný, jedinej problém co vidím - už je dost teplo i na mé oblíbené svetry. Chci trávit venku každej den, chodit jen tak po lese a plést věnečky z pampelišek a sedmikrásek a vysmívat se těm, co řeší čas. Já jsem klidná. I když moje budoucnost na tom moc dobře není.

Otazník

proč děláme věci kterých následně litujeme ?
Zase jsme se viděli, tentokrát na hokeji. Neskutečně vím, že ho přitahuju. A jak on se to snaží zakrýt je to roztomilé. A potom co zkončil zápas, ano prohráli jsme, ale tak 2. místo je občas lepší než první (hah nikdy není) a všěch mých 30 známých s kterýma jsem tam byla se záhadně vytratilo.

A já zustala s ním a další tak pětinou ožralých brňáků pořvávajích 'kometa brno' a pak se rozdalo 1000 piv zdarma jen pro náctileté, což nechápu když tam celej den nalívaj 14letejm frackům. Mezitím letmý dotyky a kurvení rozhovorů s jinýma přesně vystihovali náplň jeho dne. Všichni zmizeli a my se vydali sami dom, noční Brno není ani tak děsivý, už podle chůze jsem věděla, že to potřebuje. Jo a mám podle něj nádor v prsu, to bude ještě sranda.Tak dlouho jsem jeho rty nelíbala, až mi to připadlo cizí. Není romantičtější věci než když jste natolik nadržení, že vybíháte kopec jen aby jste mohli být spolu. Mám pocit, že ten cit mezi námi není láska. MIluju, že si můžeme říct co se nám líbí co ne, objektivně si promluvit občas, že se nebojíme, že jeden druhýmu ublížíme, protože se milujeme. Tohle je jiný a lepší. Tak proč mám ten provinilej pocit, že zase dělám něco špatně?

Věřím na karmu. Věřím, že všechno špatný se nám vrátí. Což je v mém případě docela smutný, protože tolik zlejch věci co dělám já, dělá málokdo. Nejsem nijak obhleduplná k citům druhým. Jsem strašně sobecká. A ztratila jsem další z prstýnků, jak ironické, že vždy v jeho přítomnosti.